Naše utrpení je jedinou cestou, která vede k probuzení – procitnutí do naší pravé podstaty. Jedině, když vezmeme ty, jež nás pravidelně vykolejují z rovnováhy nebo nám ubližují, do partnerství (mohou to být nejen osoby, ale i naše nezdary a nemoci) a postavíme si je do procesu odpuštění, můžeme pak nahlédnout, proč k nám přicházejí. Okamžik pochopení je jako jiskra, jež zažehne další světlo na naší cestě…
Skutečné neboli radikální odpuštění je forma odpuštění vytvořená Colinem Tippingem. V letech 2006 -7 jsem objevila jeho knihu Radikální odpuštění, která zarezonovala s etapou mé cesty uzdravování sebe i ostatních pomocí homeopatie a vnímala jsem ji jako tu pravou možnost pokročit v uzdravovacím procesu více do hloubky. V roce 2009 jsem po absolvování online semináře získala od autora svolení metodu používat ve své praxi.
Skutečné odpuštění může být vyvrcholením naší snahy se uzdravit – zbavit se zátěže plynoucí z nemocí (tj. neuzdravených emocí). Během své praxe jsem vnímala, že i když celostní homeopatický přístup poskytuje uzdravení na fyzické, emoční i psychické rovině, že nám mnohdy zůstává „jakási“ neošetřená rovina, která souvisí s našimi předky a generacemi před námi. Z této roviny se v našich jemnohmotných tělech, a můžeme říct, že i v naší buněčné DNA, hromadí paměťové záznamy o silných traumatech, kterým často nerozumíme a neumíme je formulovat a vyjádřit. Vystupují v různých obdobích života na povrch a my je vnímáme jako negativní pocity a emoční stavy, které nás stahují do vytváření si kolotoče vlastního podmiňování. Tyto „staré“ emoce si obvykle spojujeme s nepravdivým a tudíž neúčinným zdrojem (osobou, situací) nebo se nám zdá, že vznikají z nám neznámých důvodů, a pak míváme pocity, že jsme v jejich zajetí. V našem životě jsou také situace, kdy máme pocit, že jsme pro nastolení vlastní rovnováhy udělali maximum, a přesto se necítíme spokojení a šťastní – pak je užitečné nechat vyplynout na povrch tu nejsilnější emoci a svěřit ji procesu skutečného odpuštění.
Skutečné (radikální) odpuštění se zásadně odlišuje od klasického, generacemi tradovaného odpuštění v několika podstatných aspektech. Klasické odpuštění nám poskytuje úlevu a pocit, že jsme se povznesli nad ublížení od někoho, kdo nám je blízký. Vede k budování ctnosti být velkorysý a laskavý. Nicméně za celý ten čas, kdy se lidstvo tomuto způsobu odpuštění věnuje, nám tento způsob žití neposkytl změnu – stále se vracíme ke stejnému vzorci: pachatel a oběť. Skutečné odpuštění přináší radikální změnu v našem postoji – nikdo není pachatelem a já nejsem obětí. Ten, kdo nám nějakým způsobem ublíží, že se nás to dotkne a vyvolá to v nás pocity naštvání, hněvu, smutku, ponížení, zoufalství či bezmoci, je ve skutečnosti milující bytostí, která nám nastavuje zrcadlo toho, co sami podvědomě vysíláme, a situace, která nás trápí a udržuje v nás tyto stavy, ve skutečnosti nemá s tím, kdo tzv. ubližuje nic víc společného, než vyvolat v nás naše skryté emoce – paměť a vzpomínky na trauma, které jsme kdysi zažili a v té době nezpracovali a uložili si ho do podvědomí. A teď nastává ten správný čas, kdy s tím můžeme něco udělat. Postupnými kroky se pročišťujeme a naše srdce se otevírá…
