Jogínské poutě se zrodily z potřeby se fyzicky vydat na cestu, stát se poutnicí jak naší krásnou krajinou, tak svými vnitřními krajinami a zahradou duše. Nemít za sebou oporu dobrého ubytování v penzionu, jistého vegetariánského a dobře uvařeného jídla a povznášejícího pocitu z postupně se odvíjející cesty ke klidu, míru a rovnováze během jógového pobytu. Zkušenost být stále v pohybu a na cestě vede k prožitku blaženosti, jež se rodí ze souladu s přítomností a přírodou. Ke stavu blaženosti dospěje putující překonáním vlastních omezení a uvědoměním si do jaké míry nás ovlivňují představy. Po pochopení a přijetí těchto skutečností se poutník dostává k záležitostem uloženým v hloubce a souhra s energiemi přírody, sakrálních míst i poutnické komunity přivolá v pravý čas a na pravém místě situaci, která vynese tuto hluboce uloženou záležitost na světlo a celý vesmír se spojí, aby ji pomohl uvolnit, vidět pravdivě a vyléčit ji. Skály, kameny, stromy, lesní pěšiny a zákoutí, louky i řeky, přírodní bytosti a silná energetická místa se svou pamětí jsou silnými i laskavými spojenci. V duši se usídlí nakonec pocit, že jsme na správném místě vždy a všude a dostaví se pocit všezahrnující radosti – během poutě nebo krátce po jejím dokončení. To je ovšem relativní, neboť jakmile se jednou vydáme na cestu, jsme na cestě, která nikdy nekončí…
Zápisky z poutí si můžete přečíst v Zápisníku.
