Zdá se vám, že nacházet jistotu v osvědčeném řádu je to nejpovolanější, co nás uklidňuje nebo dokonce opravňuje k dodržování? Když se podíváme na svět,
v kterém nyní žijeme, je to svět, kdy 21. srpen 2025 – den památky obětí invaze a následné okupace – byl příkladem, že se stále držíme starého řádu a neměnných pořádků. Rozhlasové stanice a média o ničem jiném nehovoří než o podmínkách prezidenta Putina k ukončení jeho agresivní války – odevzdání cenného ukrajinského území do ruských rukou. Na středním východě se sice snaží najít nový způsob žití, ale současně i vyhovět tradičním zvyklostem, které si kladou násilí a agresi za jedinou možnou strategii. Jsou to dva nejvíce viditelné příklady, které ukazují na stav většiny světa.
Rozhodnutí pustit se záchranných stébel starých pořádků bude nutné pro změnu paradigmatu. Udělat uvnitř sebe tu obrovskou změnu a připustit, že vše je v pořádku tak jak to je, neklást odpor a odevzdat se proudu řeky, která námi protéká. Řešit vnitřní příčiny nesouladu a nespokojenosti s laskavostí hlubšího vhledu. Nekladení odporu a složení našich emočních i mentálních zbraní může být tou živnou půdou, v které začíná klíčit nová rostlinka. Je nám z hloubi duše nabízeno ukončení vnitřních válek a bojů. Světlo, které se objeví na obzoru je život sám.
Naše malé změny vedou k té velké, která už – mnohde nepozorovaně, jinde zcela jasně – probíhá. Změna úrovně našeho vědomí buduje pomalu novou realitu, do které se jednoho dne probudíme – do světa bez násilí a válek, do světa laskavého a moudrého, do světa, v němž bude každý z nás velkým tvůrcem svého života
i jedinečnou součástí celku. Takto začínáme pozorovat svůj niterný pocit bezpečí v rámci velké transformace, která probíhá, včetně každodenního pocitu důvěry
a jemnosti, když se proudu změny odevzdáváme.
Zdá se vám, že nacházet pocity bezpečí v proudu, který boří naše jistoty jako paradox? V tom případě jásejte, neboť právě tam, kde se paradox objeví, dřímá pravda.