Nepochybujeme, že z vyššího principu mravního i univerzálního byly a jsou války jistě zbytečné. Mrhají lidskými životy, vytvářejí velké kvantum bolesti a utrpení (a to nejen na válčících územích) a zanechávají po sobě zplundrovanou zem, vdovy, zoufalé rodiče a sirotky. Ke spuštění války vždy v historii lidstva přispěly nízké lidské pudy a touhy – po větším území a jejich bohatství, touha vyrovnat si s někým účty, kdy byla na prvním místě nenávist a lačnění po pomstě. A čím více se považujeme za vyspělejší a globálnější společnost, tím více jsou váleční uzurpátoři motivováni touhou ovládnout celý svět.
Podívejme se však na naše soukromé životy, kterými ovlivňujeme celosvětové naladění. Spravedlivě si přiznejme, máme-li v sobě nebo kolem sebe touhu někoho ovládat, nerespektovat nebo znevažovat. Přiznejme si, že v malých rozměrech stále v lidstvu bují závist nebo zloba na někoho, kdo nám ublížil, dokonce i když se na povrchu chováme mírumilovně, můžeme mít uvnitř pečlivě ukrytý boj. Pochopení a laskavost v jednání s jinak smýšlejícími bližními, se zvířaty a přírodou, jež nám byla svěřena do užívání, nám mnohdy ještě chybí. Respekt k osobním jedinečnostem není také všemi dodržován. Tyto svoje soukromé vlny emocí pravidelně a nenápadně vysíláme do kolektivního vědomí, kde se hromadí a zpětně ovlivňují nás jako jedince. Z hlediska vývoje lidské společnosti a jejího vztahování se k přírodě, k subjektu zvaném člověk a jeho duše, k nesmírné síle proudící lidmi, kterou nazýváme duch, je tedy válka patrně jevem, který potřebujeme přijmout a sklonit se před ním. Je jakýmsi vyrovnávacím mechanismem, když veškeré snahy společnosti vytvořit duchovní rovnováhu dosud selhávaly. Válka je jako běsnící žena, která jako jediná na tomto světě umí odstranit to, co zde už nemá být a připravit půdu pro to nové. Ženský měsíční cyklus, těhotenství a porod jsou malými bitevními poli, na kterých se svádí větší či menší bitvy mezi starým a novým, mezi již nefunkčním či nepotřebným a rodícím se novým životem. Proto jsou patrně slova značící válku ve většině jazycích ženského rodu – vojna, war, la guerre, guerra…vyjma snad pouze němčiny, která má pro válku slovo mužského rodu der Krieg.
Válku v mikrokosmu zažíváme dennodenně – náš imunitní systém je (zatím) založen na principu likvidace cizího subjektu. Často také bojujeme se svými strachy a slabostmi, které plynou z pozic našeho ega, a dokonce svádíme takto boj sami se sebou, se svou bytostnou podstatou, svým Já, neboť naše pravé Já je vždy milující, respektující, blažené a spokojené a tudíž jej naše nízké arogantní chování velmi ovlivňuje. Máme v sobě dobře ukrytý spolehlivý návod, jak předejít válkám mezi zeměmi a národy, které jsou děsivé a zničující, když pochopíme, že nejsme svým egem, že „to“, co touží žít „svůj“ život, je láskyplná vnitřní esence, jež je tu proto, aby se ujala vedení. Všimněte si, jak nás války vedou k mnoha altruistickým a pomáhajícím pohnutkám, obdobně jako když se uzdravíme z těžké nemoci nebo úrazu, máme tendenci pomáhat podobně trpícím bližním. Věřme, že stojíme na rozhraní epoch, kdy máme veškeré prostředky, jak zahnat celosvětový hlad, jak se stát moudrými a spokojenými lidmi s tím, co nám bylo dáno. Nespoléhat na své vlády a vůdce, ale především na sebe a pomáhat těm, kteří pomoc skutečně potřebují. Jakmile vyměníme touhy po materiálním uspokojení a růstu za touhy po duchovní zralosti a jejích plodech, podpoříme světový vývoj, který se již začal ubírat jiným směrem. Zdá se tedy zjevné, že z duchovního hlediska bychom se měli před válkou jako takovou nejdříve sklonit a uznat její roli s úctou k většímu mechanismu, jehož rozměry nedokážeme spatřit. Jinak se nepohneme dál a stále budeme běhat v onom kolotoči válka a mír ve víře, že někdo za nás válečné konflikty vyřeší.